©2017 by Objevuj.com. Proudly created with Wix.com

Stopem kolem Islandu

03/09/2017

Island - země ledu. Tak byl kdysi Island pojmenovaný myslím Nory, protože chtěli lidi vyděsit zimou, aby jim tam nelezli. Ve skutečnosti je tam v létě krásně (kolem 13°C) a zima taky není bůhví jakej brutál. Poslední dobou je tam turistů jak smetí a to díky tý jejich sopce, která tam před lety buchla, bordel šel na jih a fotografové se tak nudili tím, že neměli co fotit, tak fotili Island. Dneska je jím zaplavenej celej instagram. Není den, abych neviděla támhle fotku vodopádu, gejzíru nebo osamělýho kostelíčka v mlhavý krajině. Pak se ti dostává ten pocit, že když jsi tam nebyl jako bys nebyl. Tudíž samozřejmě bylo nutné tento problém vyřešit.
V prosinci mi vyskočilo zas na fíbíčko upozornění o levných letenkách na léto s přestupem v Londýně. Samo sebou by bylo bláhové to tam nechat. Bohužel cesta zpět byla jen do Londýna, neboť to bylo nekřesťansky drahé. Tyto problémy zase řeší starý dobrý žluťák.
Plán zněl jasně, vezmeme stan a celý ostrov objedeme stopem. Na netu jsem nenašla, jestli je to možné stihnout za týden, ale  my to stihli za pěkných 5 dní, tudíž jsme měli den na Golden circle (krátký okruh, který začíná v Reykjavíku a obsahuje národní park, vodopád i gejzíry) a den na hlavní město.
Protože se vařič nesmí přivážet, tak je nejlepší ho koupit až na místě v Bónusu (nejlevnější obchod s jídlem). Tam jsme si koupili i sušený rajčata, pesto a fetu, protože jsme fajnovky a nebudem týden na čínských polívkách. 
První den jsme na stopa nečekali víc jak 5 minut. Jde to tam fakt samo. Jeden mladík nám doporučil vodopád Gljúfrabúi, kterej je skvělej. Turisti o něm moc neví a chodí jen o pár metrů vzdálenějšímu Seljálandsfoss. Gljúfrabúi je super v tom, že je před ním skála, tak ho máte na dosah ruky a zároveň se dá ‚jeskyní‘ přeskákat po kamenech až pod něj. Další zastávkou je známý Skógafoss, který byl taky fajn a dalo se vyjít i nad něj. Každopádně vodopády jsou na každým rohu a čím víc jich vidíte, tím míň vás ohromují. Ten večer jsme zůstali v kempu ve Víku, kde je i černá pláž.

 Pohled z jeskyně na vodopád Gljúfrabúi

 

 Osamnělý kostelíček v mlhavé krajině

 Ty skály vzádu jsou čtyři zkamenělí trollové, když se snažili vytáhnout loď, ale zasvítilo na ně slunce.


Další den nás vzala Australanka na zbytečně dlouhou zajížďku kolem Eldhraun – lávový šutry porostlý mechem. Nesmí se na ně šlapat, protože se to prý obnovuje desítky let. Mě moc zajímavý nepřišli. Vypadalo to spíš jak tisíce ovcí při hromadném koitu a vězte, že to stačí vidět z hlavní silnice.
Potkali jsme první skupinku Čechů. Hned vzápětí nám osudově zastavil mladej pár dalších Čechů, kteří s námi byli už v buse v Praze. Jeli jsme se podívat na ledovec Jökulsárlón, který se táhne snad 5 km a má pod sebou několik sopek. Víc fancy lidi si můžou půjčit skútr a drandit po něm sem a tam. Omrkli jsme i diamantovou pláž, ale moc ‚diamantů‘ tam nebylo. Tu noc jsme zakempili za hezkým městečkem Höfn u nějaké velké červené židle. 

 

 

 

 

 

 

Ráno kolem stanu pobíhali ovce. Ovce jsou na Islandu fakt úplně všude a jsou prý především na maso. Šli jsme se napít do blízké řeky. Je fakt zbytečný kupovat balenou vodu, neboť je to tatáž co teče všude kolem zdarma a bez lahví. Vše co teče je pitné krom vody z ledovců, jezer a moře. Milá belgická rodinka nás popovezla pěknej kus, dávali nám jídlo a sušenky. Sušenky má Karolínka ráda. Paní byla nadšená ze všech 13841 vodopádů, co jsme míjeli.  Musí mít fakt šťastnej život.
Chtěli jsme se dostat až k známému jezeru Mývatn, ale jedni Islanďani nás nechali uprostřed severské pustiny, kde je počasí úplně jiný než dole na jihu. Fouká a je mnohem chladněji. Zastavila ta skupinka Čechů a dali nám na sebe číslo, kdyby bylo nejhůř, že nás spasí. Vidíte! Takhle se drží pospolu v nouzi.
Potřeba to naštěstí nebylo a těch posledních 80 km nás vzal jeden dědoušek, který měl místo ruky hák a tyhle věci já hodně zbožňuju. Po cestě jsme zahlédli nějaké kouře jdoucí ze země. Tohle je blbý na stopování, nemůžeš vždycky zastavit a čumět tam kde chceš.

 

 

 Já a krosna


Na Islandu jsem si chtěla splnit dvě přání. Pomazlit si koníky a vyráchat se v teplým jezírku. U Mývatnu je místo známé jako ‚modrá laguna severu‘ (ještě je jižní kousek od Reykjavíku) nicméně obě jsou šíleně drahý a přelidněný. Což mé představy nenaplňovalo. Jak jsem se ale všech furt ptala, kde by mohlo být malý jezírko blízko silnice, tak nám bylo poraděno, že právě u Mývatnu jedno skrytý je. Stačí najít dřevěnou ceduli s nápisem Storágja a jít rovnou za nosem. Přišli jsme k malý jeskyni ve který zářila průzračně čistá a teplá voda, ale hlavně tam nikdo nebyl! Hned jsme shodili oblečení a po laně ručkovali dolů. Z toho jsem byla fakt strašně hotová. Troufám si říct, že to byl nejlepší zážitek z tohohle ostrova. 

 

 

 Jeskyně Storágja a mé nahaté já


Ráno nás po dlouhé době čekání vzala Kanaďanka, s kterou jsme frčeli až k vodopádu Godafoss, jakoby taková zmenšenina Niagárů. Další zastávka bylo druhé největší město Akureyri (cca 18 000 obyvatel), kde jsme konečně okusili místní pívečko a ulovili pár kešek. Můj průvodce psal, že v Akureyri je nějaká supr trupr zmrzlina, kterou prostě musíš ochutnat. V pěkný zimě jsme hodinu čekali, až otevřou, ale žádnej zázrak se nekonal.
Jdem si jdem a koho nepotkáme! Zase ten mladej pár Čechů. Bohužel jeli jinam a tak nás nevzali. Za hodinu zastavil jinej pán, který už vezl stopařku z Francie, jenže to nezvládl a zastavil na místě, kde už stál stopař a asi kilometr od nás další. Povím vám, že stát ve stopařský řadě není žádnej med. Naštěstí ten co bral Francouzku, vzal rovnou i nás a už jsme si to šinuli směrem k Reyjkavíku. Na mapě jsem našla ještě jeden termální jezírko Hveraborg, vystoupili jsme tedy a že se půjdeme vykoupat. Pršelo jak blázen, nikde nikdo. Po cestě jsme se zeptali jediných lidí jak je to daleko a bylo to skutečně hodně daleko. Prostě mapám se nedá věřit, vždycky ukazujou jen kousíček a přitom je to 4313 kiláků.
Posilněni hotdogem jsme byli doveženi až do centra Reykjavíku skutečným islandským metalistou. My jsme teda do centra nechtěli, protože kemp v hlavním městě nebyl levnej a hlavně jsme ráno chtěli objet ještě Golden circle a to znamenalo zase jít strašnou štreku za město. Co už no.
Na Golden circle jsme viděli gejzíry a všelijaký fukary, který hrozně smrděli sírou. Znáš takovej ten smrad, když sníš vajíčka, ale moc ti nesednou? Tak to bylo ono. Pak vodopád Gullfoss, kterej byl pěknej, ale po těch milionech předchozích už to tak neoceníš. A projeli jsme parkem Þingvellir.
Má naděje pomazlit koně pomalu hasla. Byli všude podél těch cest, kde jsme jeli. Tak blízcí, ale zároveň tolik vzdálení. Mimochodem věděli jste, že na Island normální koně nesmí? A že ti islandští když běhají, tak ťapou na zem jen jednou nohou, zatímco ti obyčejní dvěma? To jsou znalosti!
Vzaly nás dvě Němkyně, kterým jsme opět říkali, že chcem vyhodit před městem, ony byly tak strašně moc hodný, že nás vzaly do centra města Mosfellsbær skoro až ke kempu. Ale víte co? Ten kemp byl celej obklopenej ohradama s koníky. Co já se jich namazlila! Navíc v tom kempu byla spousta jídla zadara. Win win. 

 Vodopád Godafoss

 

 

 

 

Poslední den jsme si nechali na Reykjavík (jen 120 000 obyvatel), ale moc moc pršelo. Potkali jsme Čechy mazajíce si na chléb Májku. Dokonce i český autobus! Fakt není nikde úniku.
K večeru jsme frčeli na letiště s tím, že se tam usalašíme a v klídku přespíme. Bylo by dobré vědět předem, že na tomhle letišti je zakázáno spát. Ti kdo spali ležmo, byli vzbuzeni. Doteď to nechápu.

Když už jsme jeli přes ten Londýn, tak jsme si řekli, že by bylo fajn tam dva dny pobýt. Ještě v Norsku u mě spal jeden chlapec z Londýna přes couchsurfing a teď se tedy karta obrátila a my mohli pobýt u něj. Prošli jsme si centrum a pak nás vzal do super Richmond parku s volně pobíhajícími jeleny a krásným výhledem na Londýn. Couchsurfing je prostě super. Cestování je super. Všechno je super.

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now