©2017 by Objevuj.com. Proudly created with Wix.com

Annapurna circuit trail - itinerář cesty

28/12/2018

Annapurna circuit trail je prý jeden z nejlepších treků v Nepálu. Nemůžu porovnávat, ale pro mě to byl nejlíp strávený čas v životě a teď všem cpu, aby tam taky jeli a zažili ten ZEN a nejkrásnější výhledy na světě, tak jako já. Fakt. Tak spokýnko jsem v životě nebyla a nemůžu se dočkat, až tam poletíme znovu. 

 Annapurna trail je asi nejturističtější trek v Nepálu, a tak doporučuju, tam jet těsně před zahájením sezóny, a to v půlce září po období dešťů. Sezóna začíná na počátku října a je tam až 3x víc lidí, takže turistická dálnice, navíc tam jezdí furt jeepy a obecně se zdraží služby. 

Letěli jsme z Prahy (přes Kyjev a Dubaj) v půlce září do Káthmándú, kde jsme měli zamluvený hotel v backpackerské čtvrti Thamel. 
Mysleli jsme, že v Káthmándú zůstaneme dýl a občíhnem ho, ale zdejší lidi a nedostatek čerstvýho vzduchu (není ostuda si tam vzít roušku) nás vypudil dřív. Teď když vidím ty fotky zdejších chrámů, tak lituju. Nu, tak příště.

 Každopádně v Káthmándú je nutno si vyřídit permity a ideálně zamluvit autobus na další den. 

Všude se píše, že počátek treku je v Besisahar, ale když pojedete až do Bhulbhule ušetříte si den zbytečné cesty.

V Bhulbhule jsme spali v hotelu Manang, kterej nebyl nikterak převratnej. Chtěli 500 Rs na noc, což je hodně, ale v ostatních hotelech tomu nebylo jinak.

Řekli jsme si, že ujdeme alespoň 10 km denně. Hned další den jsem podlehla úžehu (i přes dostatek vody a blembáka na hlavě) a tudíž jsme to zalomili už ve vesnici Bahundanda v hotelu North Pole (8 km od Bhulbhule, 1310 m.n.m.). Chtěli za 5 minut internetu 300 Rs, takže... 

Na treku si jen tak jdete, někdo vás zastaví, dá se s váma do řeči a na konci zjistíte, že má hotel a už ho pádíte hledat s vizitkou v kapse. Takhle jsme se dostali do Jagatu do hotelu se zavádějícím názvem Mont Blanc (16 km, 1300 m.n.m.). Za mě jeden z nej hotelů. Jídlo výborný, krásnej pokoj zadarmo, kousek u řeky horký pramen s výhledem na vodopád a milej majitel, jehož sestra měla hotel Thorongla v Talu (25 km, 1700 m.n.m.), kam nás vyslal. A tam začlo pršet. A pršelo i další den, kdy jsme šli nejdelší úsek až do Timangu (40 km, 2615 m.n.m.) do hotelu Oasis. Navíc jsme se rozhodli sejít ze silnice a jít po trailu, což jsme běžně nedělali, neboť je to samej schod a zbytečný stoupání a klesání. No, ztratili jsme se v džungli, celý nažmach a nemohli najít žádnou značku (ne, není to tak dobře značený, jak se všude dočtete). Uprostřed toho lesa se náhle zjevila nějaká stavbička (já si myslím, že to sloužilo ke kremacím) a u ní hipík. Dali jsme si tam s ním čínský nudle a on nás někudy vyvedl ven a pak zmizel. Jistojistě to byl bůh džungle.

 Než jsme se dokodrcali do městečka Chame (47 km, 2710 m.n.m.), potkali jsme jen pár turistů. Tady se to ale zlomilo a po zbytek trasy jich byly desítky. Zůstali jsme v hotelu New Tibet, který se nacházel hned u horkého pramene. Určitě nedoporučuju brát si tam bikini jako já, obzvlášť oplýváte-li prsy velikosti ''akorát do ruky'' a většími a tetováním po celým těle. 
Původně jsme chtěli jít dál než do Chame a spát v Bhratangu, nicméně tam je jen jeden luxusní a drahej hotel (a taky kavárnička s muffinama, mňam mňam), tak na to pozor. Čím méně hotelů ve vesnici je, tím jsou dražší. V hlavní sezóně ani nemusí vyjít místo na všechny. 

Další zastávkou byl  Lower Pisang (66 km, 3250 m.n.m.) a milý hotel Moonlight. Hned naproti na kopci se nachází Upper Pisang a skvělý buddhistický chrám. Zrovna jsme se trefili do modlitby, zatímco všichni meditovali. 

Nad 3000 m.n.m. se musí začít postupovat jen 300-500 výškových metrů denně. Výškové nemoci jsem se bála asi nejvíc, nakonec mě jen pobolívala hlava. Spousta lidí se ale kvůli špatné aklimatizaci musela vracet. Osobně si myslím, že díky porterům, kteří jím nesli batohy, mohli jít rychleji a tím se hůř aklimatizovali. Podvádět se nemá. =)

Aklimatizačním městem je Manang (82 km, 3540 m.n.m.), což je zároveň i takové kulturní centrum a shromaždiště turistů. Z Manangu vede několik aklimatizačních výletů, který jsou opravdu nezbytný. V nějakém starém průvodci muž našel místo s názvem Praken Gumpa, kde vám požehná stoletý mnich. Došli jsme tedy tam, byl to rozkošnej domeček z části ve skále s milou zahrádkou. Mnich tedy už zemřel, ale přivítala nás jeho sedmdesátiletá dcera, nabídla nám čaj spolu s tím požehnáním a barevnou šňůrkou na krk. To byl jeden z nejhezčích zážitků.

 Další den jsme vyrazili ke Kicho Ice lake, odkud byly úplně ty nejbožejší výhledy z celého treku. Navíc se tam zrovna páslo velký stádo jaků (jednoho jsme večer snědli v burgeru. Nestojí to za to.). Prostě velký nádhera, kterou by měl každej za život spatřit. Manang taky oplývá skvělou poštou, kde musíte projít senem, vylézt po žebříku a po rozpadající se terásce tam dojdete. Lepší než česká. 

Z Manangu se dá vyrazit k nejvýše položenému jezeru Tilicho, kam se jde další 3 dny. To jsme bohužel vynechali. 

 Blížíme se k vrcholu, kamarádi. Jsme aklimatizovaný, což je super, neboť lidi se už vracejí. Vzduch trochu řídne. Bydlíme v Yak Kharka (91 km, 4050 m.n.m.) v hotýlku Dhading, kde mají nejlepší Dal Bhat z celé cesty. Jen zaleze slunce, začne bejt velká zima. Kvůli třem lidem se ale netopí. Vyrážíme do  poslední vesnice před vrcholem Thorang Phedi (97 km, 4450 m.n.m.). Jděte brzo, je tam narváno. 
Den D! Přechod sedla Thorung La Pass (5416 m.n.m.), nejvyššího bodu treku. Ve zkratce - hodně šutrů, fouká, ale zároveň se špatně dejchá i jde.

Horší než cesta nahoru je však cesta dolů do Muktinathu (114 km, 3800 m.n.m.). Bolí to, bolí a je to štreka. Bydleli jsme v hotelu Bob Marley, kde měli vynikající jídlo.
Poslední zastávkou na treku byl Jomsom (132 km, 2720 m.n.m.). Cesta tam je strašlivá a ještě horší je cesta odcamcaď. Do Jomsomu se jde furt z kopce a větrným údolím. Stopněte si autobus. Z Jomsomu do Pokhary či Káthmándú rozhodně nejezděte po zemi. Zabookujte si pár dní dopředu letadlo, jinak prožijete nejhorší den svého života. Zvolili jsme jeep, že to jako bude lepší než bus. Nebyl. Na sedadlech pro tři jsme seděli čtyři. Žádné pásy, zvýšená podlaha a místo silnice jen kamení a výmoly. 150 km za 12 hodin plných slz, vnitřní smrti, čirého zoufalství a nárazů hlavou o strop. Leťte. 

My jeli do Pokhary, kde jsme pokoupili nějaké radosti. Krásný nepálský a kvalitní věci mají v obchůdku Woman´s Skills. Pro kašmírovej svetr si skočte do Helpinghand Handicrafts

Jak už jsem řekla, nemusíte být nacvičený ani nakondičkovaný. Já se předtím jen válela a zvládla jsem to v pohodě. Tak už si jdi koupit letenky. =) 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now